Historie AK Hronov.
Vážení přátelé.
Nejsem žádný historik ani archivář a proto bych vás chtěl poprosit o shovívavost s uvedenými fakty, pokud někde budu nepřesný. V našem aeroklubu Hronov se touto činností zabývá pan Radomír Marek a věřím, že se jednou dostane ven publikace o historii letectví v Hronově. Mě se postupně dostávají některé dokumenty do ruky a tak se chci s vámi o ně podělit. Vede mě k tomu i to,že můj otec Antonín Teichmann začínal létat v roce 1957, jako 17.letý student, právě na letišti ve Velkém Poříčí. Dnešní možnosti umožňují publikovat fotografie, vzpomínky i další dokumenty široké veřejnosti. Tak začínáme. Tonda Teichmann
Počátky aeroklubu Hronov sahají do třicátých let minulého století, kdy v Hronově byla založena odbočka Masarykovy letecké ligy (MLL). Její členové si opatřili výcvikový kluzák Z-5, sami si postavili větroně GB a využívali místního podhůří ke svahovému létání. Bezprostředně po 2. světové válce byla založena odbočka Českého národního aeroklubu, vybudováno bylo nejprve plachtařské letiště na Příčnici a v roce 1947 se započala výstavba a rozvoj nového letiště pro všeobecné letectví ve Velkém Poříčí.Od nepaměti je v Hronově svázána činost letecká s činností modelářskou.
Fotografie ze starého plachtařského letiště na Příčnici.
Výcvik se prováděl na dvousedadlovém kluzáku německé výroby Jeřáb. Tento kluzák měl na start podvozek, který se po odlepení odhazoval a Jeřáb přistával na lyži. Po určité době, kdy docházelo s tímto k problémům, došlo k předělání podvozku tak, že s ním Jeřáb létal pořád a přistával na něj.
Na levé fotografii je vidět záplata,která je po díře od podvozku. Na pravé je již Jeřáb na přistání i s podvozkem.
Další kluzáky na starém letišti byly Grunau Bejby a samozřejmně Glajtr.
Modeláři hojně využívali staré letiště k soutěžím a setkáním. To platí o našem letišti dodnes.
Na dalších dobových fotografiích si všimněte náročného terénu letiště. K vidění jsou i žáci při teoretické výuce létání a k zajímavosti patří i Glajtr na konzoli k nácviku balancování. K tomu několik fotografií z provozu a klubovna. Létání v zimě na sněhu bylo samozřejmostí.
Svahy okolo Hronova umožňovali vzlety na gumu. Toho již před válkou místní Němci využívaly k výcviku pilotů a za války zde byla u Kudowy Zdroje škola Luftwafe. Po válce se na okolních kopcích, hlavně u Žďárek v létání na gumu pokračovalo. A nejen Hronováci tohoto využívali,jak svědčí fotografie glajtra s logem ČNA Náchod.
Někdy se to i nepovedlo a jak my piloti říkáme, bylo to na hrabičky.
Prvním motorovým letounem po válce na letišti v Hronově byl Piper OK-XHW. Na těchto fotografiích je ještě na starém letišti.
V roce 1947 začnula výstavba nového letiště ve Velkém Poříčí. Zde bylo nutné provést velké dorovnání plochy. Severní část je celá na navážce. Nějakou dobu fungují obě letiště souběžně. Staré jako plachtařské, nové jako motorářské. Později dochází k přesunu na nové letiště a zavření starého. Stavba nového hangáru.
Koncem 50. let se pomalu začínají zavírat v Čechách letiště. Toto se nevyhnulo ani Hronovu. Končí motorová činnost, několikrát je krátkodobě zastavena činnost aeroklubu a nakonec se z Hronovského letiště stává navijáková stanice bez vlečného letounu. Aerovleky se chodí létat většinou do Nového Města. V letech 1957-1961 přicházejí na letiště mladí kluci, kteří do dneška lítají, nebo na letiště chodí. Radomír Marek, Antonín Teichmann, Emil Slíva, Michal Galuščák, Josef Plecháč, Pavel Borůvka, Zdeněk Tomas, Vlastimil Baudyš a další.
Pavel Borůvka Michal Galuščák
J.Vondra, A.Teichmann, R.Anzorge - náčelník letiště, Z.Janoušek a L.Plecháč
Výcvik se provádí na dvou Pionýrech a k výkonnému létání se používají kluzáky Z-25 a Z-125 Šohaj.
Naviják Herkules 2 a traktor Svoboďák.
Zdeněk Tomas Jaroslav Beneš
Z.Janoušek
V této době patří nástup a politická desetiminutovka ke každému začátku letového dne. Do práce se chodí i v sobotu. Přesto se schází a výcvik provádí spousta mladých lidí.
Můj otec Antonín Teichmann přichází na letiště ve svých 17 letech v roce 1957. Provádí výcvik na Pionýru. V letech 1959-1961 prochází základní vojenskou službou. Létat nepřestává ani na vojně a o dovolené má povolení k provádění výcviku. Zde je fotografie z oku 1961 před jeho první pětihodinovkou z navijáku na Pionýru.
Josef Valášek, Radomír Marek a Antonín Teichmann
Jedny z posledních aerovleků této doby.1961 a pilotní zkoušky s inspektorem J.Lazarem.
Na podzim roku 1961 dochází k nejhoršímu. Letiště v Hronově se zavírá. Nikoho nezajímá,že se zde nachází spousta spokojených lidí a vybudovaný areál. Nařízením z vrchu se letiště ruší. Někteří přecházejí létat do okolních aeroklubů, především do Nového Města. Někteří, hlavně místní létat přestávají. V roce 1968 dochází k pokusům o obnovení letiště, ale doba k uskutečnění je příliš krátká. Přesto Hronov dostává kluzák L-13 OK-9713, který létá v Novém Městě. Proběhne památné soustředění na letišti v Toužimi u nestora Hronovského létání Míry Staňka, náčelníka v Toužimi. Tím to všechno opět končí. V 70 letech se prodává hangár a za peníze z prodeje se staví budova na letišti v Novém Městě. Vypadá to na konec létání v Hronově........
Takto vybudovaný areál museli piloti v roce 1961 opustit.
Táta se po ukončení základní vojenské služby nemá kam vrátit létat a proto odchází na letiště v Novém Městě.
A pak to přišlo. Rok 1989 a sametová revoluce otevřela cestu k zázraku. Ještě v prosinci se scházejí staří členové Aeroklubu Hronov pod vedením Radomíra Marka a zakládají nový aeroklub po 28 letech. Zázrak začíná. Hangár je zdemolován a není náš. Inženýrské sítě neexistují. Letadla nemáme. Je jenom to nadšení a víra v budouctnost. Povedlo se to. Všem,k teří se o to zasloužili, patří obdiv nás všech a díky.
Takto vypadal hangár na jaře roku 1990.
V roce 1983 se bývalí členové Aeroklubu Hronov sešli na vzpomínkovém setkání.
A takhle to u nás vypadá dneska.
Letem světem se zaměřením na svoji rodinu informace o dalším osudu AK Hronov.
V roce 1990 se začíná budovat nové letiště ve Velkém Poříčí. Opravuje se hangár, vyměřuje se plocha, která je trochu v jiné poloze než před lety. Přivádí se elektrika kabelem, který si sami musíme vykopat. Provádějí se úpravy terénu. Do tohoto budování se pouštějí bývalí členové aeroklubu, kteří museli v roce 1961 areál letiště opustit. V té době jim je kolem 50 let. První pětice Hronováků si začíná obnovovat leteckou kvalifikaci na letišti v Novém Městě, kde já zatím ještě létám. V červnu 1992 dostává Aeroklub Hronov povolení bezmotorového provozu, ale zatím pouze na dráze 270 pro vzlet a 090 na přistání a pouze navijákem.
Podle pravidel Aeroklubu Čr v rámci přerozdělení techniky dostáváme L 13 Blaník OK-9713 z Nového Města, OK-9706 z Chomutova, VSO 10 OK-3500 z Kolína. Dále nového Vivata L 13 SE OK-0119 a naviják H4. Začíná se létat.
V roce 1992 na podzim přecházím do Hronova i já. V roce 1993 dostáváme vlečný letoun Z 226 M OK-KNB a ze mě se stává na pár let jediný motorový pilot v Hronově za plné podpory mojí rodiny.
Postupně se na letišti buduje zázemí pro víkendové rodinné pobyty. Stavějí se stavební buňky, které se později zastřeší a obloží. V roce 1995 se staví společenská místnost s kuchyňkou a kanceláří. V těchto letech náčelníkuje Vladimír Dostál. Moje děti rádi tráví víkendy i prázdniny mezi letadly.
Na našem letišti je založena silná buňka plachtařských old timerů. Jako jeden z prvních generálkovaných Orlíků VT 116 v Česku je OK-6922 Emila Slívy a Vladimíra Dostála. Zatím nám starý hangár na stávající techniku stačí. Několik rogal, Straton, Jora a po GO Orlík VT 16 OK-3405 Bobeš Bondyho Říkala. To je jen rychlý výčet další techniky kolem roku 1995.
Budování areálu se stalo hřištěm našich dětí. Stavějí různé bungry, hrady a moc se jim to líbí. Stěhuje se kantýna na místo kde stojí dodnes a před ní se buduje terasa. Od prvních dní obnovy letiště máme spoustu příznivců, kteří nás podporují jak finančně, tak morálně a rádi se k nám chodí občerstvit.
Přibývají další vlekaři a já se mohu znova začít věnovat plachtění. VLP se stává Petr Jirásek který začíná létat motorově. Když si chci zalétat jen pro radost a ne jen vlekat, půjčujeme si Z 142 od AeČr nebo z aeroklubu Nové Město, kteří jednu vlastní .
Na této fotografii jsou vidět nejen naše naděje, ale i zastřešené stavební buňky a terasa před kantýnou. Odhaduji ji na rok 1998. V těchto letech se cvičí spousty žáků ať starších bývalých letců, tak i nových lidí. Jelikož nám nestačí naše dva Blaníky, máme půjčeného ještě jednoho z Broumova a později z Vrchlabí. Postupně nám již starý hangár nestačí a začínáme stavět nový.
Jestli si někdo myslí, že moje opuštění letiště v Novém Městě bylo pro mě jednoduché, je na omylu. V Hronově jsem spokojený, hlavně protože se zde na rozdíl od jiných aeroklubů létá a lidi jsou pro létání nadšený. Přesto jsem v Novém Městě strávil dětství, mládí a začal jsem tam létat. Navíc přehrada Rozkoš byla rozkoš. Překonal jsem to. Proto několik vzpomínkových fotografií z Nového Města, hlavně ,,moje" Vosička Líza OK-6526.
A tak si tak žijeme. Rozrůstá se členská základny a s ní i náš camp. Postupně přibývá i letecká technika. Kupujeme si Orlíka VT 116, soukromě Discuse a později Duodiscuse. Generálkujeme naši vlečnou Boženku. Děti mě stárnou a začínají lítat. A tak to snad ve zdraví bude i dál..........
V naší rodině jsme tři Antonínové, kteří létáme. Navíc v roce 2008 začíná plachtit i moje dcera. Ale to už se dozvíte v aktualitách.